I.S.D.E.

8.9. 2008	Report
Fotogalerie zde	I.S.D.E. 08 SERRES Za pár dní to začne…A my chceme být přitom. V pátek večer máme v plánu vyrazit směr Řecko. Pokud to bude jen trochu možné, budu zde psát deník událostí, plus nějaké fota. Držte spolu s námi palce našemu jezdci MARKOVI BORÁKOVI, který ač 17. letý, dostal tu čest reprezentovat naši zem v juniorské trofeji…tedy stříbrné váze.

 

     Marek začínal pořádně závodit ve 13ti letech, a to rovnou na velké Yamaze 450. Jo,jo tatík, nám všem moc dobře známý Radovan Borák se s ním nemazlil. Takže vlastně nepoznal, jak chutná malá motorka. Poté přešel na KTM 250, tu jezdil až do loňské sezony, v té letošní sedlá Gas Gas 300 a tento stroj pojede i na six days. Z Marka se vyklubal obrovský talent, i to je jeden z důvodů, že startuje na té nejvrcholnější souteži pro jezdce enduro. Jeho dosavadní dřina je tak zúročena. Velký dík patří i těm, kteří nad Markem drží ochrannou a pomocnou ruku, poté, co nás Radek opustil. Je jich spousta, sám ani nevím, kdo všechno, za všechny můžu jmenovat hlavně Petra Závodného, Oldu Bražinu a Zdeňka Cypriana. Když už jsme u Oldy…bude Markovi dělat v Řecku najížděče.

Tákže v pátek start a keď Řecký internetový boh dá, budú aj repotáže s fotkami…….

 

Odjezd

 

     Tak jsme se všichni  šťastně sešli, moje velká maličkost, Karel Kalina a jeho junior, Toroš, Fred a Milan Kocich, naložili auto až pod strop, bohužel, pivínka už nám musel vzít Olda Bražina. Hned po startu se spustil déšť, hoodně silný déšť, přišly si na své i mlhovky. Naštěstí to trvalo jen na Ostravici. Pak už se jelo po suchém. Sharánek si pobrukoval, cesta pod koly utíkala, dvd svítilo do tmy, vtipy lítaly, pohoda na palubě, co víc si přát. Náš zkušený kamioňák Karlos Kalina se jal opratí přes Budapešť,  kterou zná víc než Ostravu. Maďary za náma, Srbsko a celní formality před náma. Jako u nás v dobách předunijních. Po dlouhé době jsem měl v ruce cestovní pas. Směrem ze Srbska byla kolona cca 6 km. Doufám, že už nebude, když pojedeme zpátky. Srbsko utíkalo pod koly, občas zpestření formou placení mýtného. Na poslední mýtnici mi ale ztuhl úsměv. Když jsem se rozjížděl, zahrozila spojka. Proklouzla na jedničku i dvojku. Dojeli jsme lehkou chůzí na benzínku, natankovali jsme a že zaplatíme, jenže pumpař po nás nechtěl peníze, ani kartu a nechtěl nás ani pustit dál. Pak nám rukama, nohama vysvětlil, že mu nejde kompjůtr. Po půlhodině ho rozchodil, zaplatili jsme a honem pryč. Spojka naštěstí dotrucovala, veselá nálada se nám vrátila a tak se fičelo dál. Cestou jsme se setkali s Oldou Bražinou, Martinem Michnou a jeho osádkou, Vladem Síčem a jeho bráchou. Po chvilce se k nám připojil i Petr Svoboda. A opět celnice a přechod do Makedonie. Tady jsme se celkem zdrželi. Přímo v řadě k celním nesmyslům dostal Olda defekt. Makedonie byl celkem jiný svět, o dost let zpátky, oproti naší malé zemičce. Ve Skopje jsme trošičku zakuférkovali. V druhé části města neskutečný chaos, bordel, prostě hnus. Auta jezdily v protisměru, plno somráků…. Jedna vysloužilá matka šmejdila s polomrtvým děckem po cestě a loudila po lidech  nějaký ten makedonský krejcar. Měli jsme strach, proto jsme neotevřeli okno, a tudíž teta od nás nedostala nic. Na křižovatce k nám přiskočil nějaký  adolescent, a jal se pucovat čelní sklo. Naše pěstní posunky s ním vůbec nehnuly. Ale voda z ostřikovačů smíchaná s chemíí jej úspěšně odpudila. A tradá dál…

Přes řecké hranice jsme projížděli malým vesnickým přechodem. Předtím vedla cesta kolem obrovského jezera. Dokonce tu byly i nějaké letoviska. Jo a taky torza něčeho, co připomínalo kostru hotelu. Zřejmě ještě Tittova práce.  Na čáře nás kontroloval dárků chtivý  čičmunda, který se jal důležitě kontrolovat obsah našeho kufru. Když jsme to viděli, jímala nás po zádech hrůza, prostě s jeho zodpovědností práce na 2 hodiny. Dostal medový dort a vše bylo najednou v úplném pořádku.

Pokračovali jsme dál a dál. Našli jsme sídlo naší reprezentace, prohodili jsme pár slov s Markem, bohužel všichni zrovna odjížděli, protože je čekaly formality typu focení a slavnostního zahájení. Úplně jsem v tom dnešním horku zapomněl na včerejší ještě větší horko. V těch horách se teplo kumulovalo do suchého vedra. Porada byla hodně krátká, odjeli jsme směr moře. Tam už měl být ubytován Martin Michna a spol. Našli jsme se, zakempovali jsme na zahradě, vytáhli bírky a nějaký ten destilát, něco na zub a začala pohodička. Dokonce jsme šli okusit slanost místního moře, bylo bohovsky slané. Mezitím se naše řady rozšiřovaly až do stadia, že jsme ubytovací kapacitu překročili snad pětkrát. Zdeněk Halata s Maruškou a Milanem Mrkvou už křižovali Řecko od neděle. Navštívil nás dokonce i pán domácí se svou právoplatnou. Těm jsme se sice líbili jako grupa, ale nelíbilo se mu to, že by jej mohli naprášit závistiví sousedi. Co dělat, jiný kraj jiný mrav. Vlastně skoro stejný mrav, závistivce mají i tady. Slíbili jsme jim, že druhý den dopoledne odjedeme, to je uklidnilo. Do pána jsme nalili několik švestkových lektvarů, aby na nás nemohl nadávat. Pro mě večer skončil trošku předčasně, samozřejmě to bylo únavou z cesty. Až ráno jsem zjistil, že jsem se stal laciným terčem legrácek. Dál to raději nebudu rozvádět.

Druhý den ráno dorazil ještě Roman Krejčí, Dan Jarnot a Dan Dámek. Roman tady má nějakého známého a ten nám ukázal pohodovou pláž, část z nás zavedl do místní restaurace, vysvětlil nám co jaké jídlo obnáší, i pití. A pak nastaly radovánky v moři. Vlny byly větší než předešlý den. Vyblbnuli jsme se dosyta. Za chvilku vyrážíme do města mrknout na místní cvrkot. A pak už směr Serres. Proto jsme tady že.

 

 

A pokračujeme dál……..

 

 

     Do Serresu jsme dorazili poměrně hladce. Navigace sice nestíhala, řecké polámané písmenka na značkách nám taky nic neříkaly, nakonec se vše podařilo. Pokroužili jsme po městě, kde bylo hoodně živo. Našli jsme si kousek od depa místo pro bivak a část z naší výpravy vyrazila do víru kulturního poznávání  mentality řecké zábavy. V televizi zrovna běžel nějaký fotbal, veškeré hospody, restaurace, kafetérie a já nevím, co ještě, byly narvané lidmi. Tož jsme nasávali atmosféru, nevěřili byste, jak z toho vysychalo v krku. Našli jsme jednu prima občerstvovačku. Čepovaný bírek, gaučing…paráda. Všechno jednou musí skončit, to platilo i pro náš poznávací zájezd. Takže dezinfekce dutiny ústní a žaludeční a šup pod spacák. Venku už byl příjemný chládek, spali jsme jak mimina. Ráno se honily mráčky, bylo příjemně. Na první speciální cross test to bylo jen kousíček. Mrkli jsme na první kolo a vyrazili na druhý  cross test. Jeeenže, tady nastal problém. Mapa, co jsme měli byla tak podrobná, že jsme test prostě nenašli. Auto plné věcí s šesti lidma na palubě není zrovna vhodné pro enduro. Kamenitá cesta mizela pod trávou až nakonec zmizela úplně. Dál už to šlo jen za cenu děravé olejové vany. Chládek zmizel, oskar smažil jak divý……V jedné vesničce jsme zakotvili pod velkým platanem. Pěkně ve stínku jsme pozorovali další a další lidi, kteří se snažili o to samé, co my. I Zdeněk Halata s Maruškou. Se stejným výsledkem. Prostě nenašli. Projela kolem sanitka, tož jsme hrnuli za ní. A opět kameny, kamínky, žádná cesta. Saniťák někam volal a pak už jsme věděli, že je vše špatně. Cross test se jel za kopcem, byl vidět zvířený prach, jeeenže, cesta k němu vedla z opačné strany. Museli jsme zpět do Serresu a pak jinou cestou na test. Bylo už moc hodin, tož jsme letěli zpátky na test k depu. Stihl jsem ještě pár fotek a bylo to.Horko bylo horší a horší…proto zvítězilo osvěžení v moři. Takže už známá anabáze s gps a polámaným řeckým písmenkem. Koupel v moři nás naladila na poznávací notu. Výletek do města to jistil. Dali jsme si něco z místních  kulinářských specialit a pak už šup do peřin. Noc proběhla na pláži pěkně na lehátkách. Teplo, větérek pofukoval.  

Další report posléze…….

Čus zatím…..

 

 

                                                                                      Tož pokračujeme dál….

           Ráno přesun do Serresu. Tam porada co a jak provedeme. Nedalo nám to a zkusili jsme najít cross test, který nám byl v pondělí zapovězen. A co se nestalo, jeli jsme jinou cestou a….našli. V kopcích pěkně v kamení a prachu. Koukal jsem jak vrána, co tam někteří střelci prováděli. Výjezd v prachu a kamení na prudký kopec, pak sjezd pod plynem dolů. Chlupy se mi rovnaly, když jsem to viděl.  Dokonce tam byl i malý bufet a v něm lidovky, ne písničky, ale ceny. Steak v housce s hranolkama za dvě éčka…kdo zná, ať srovná s některými preteky na Slovensku. Nesrovnatelné. Odpoledne jsme frčeli k depu, na místo, kde už jsme jednou spali. Basketbalové hřiště, vedle otevřená tělocvična se sprchou a hajzlíkem. Co víc. Naprostý luxus. Taky nás tam byla hromada. Poseděli jsme, pohodovali, bírky si dávali, i něco ostřejšího. Předtím jsme se byli podívat v depu na přezouvání gum. Koukli jsme na celé repre. Pak i dál. Zastavili jsme se u klubáku Francouzských dam. Lulu Puy, kterou si pamatuju už loňského dakaru, který vyhrála, nám předvedla dokonalý koncert. Stihla přezout obě gumy, udělat filtr, zkontrolovat motorku a v poklidu dojet do časovky. To nebylo vidět u spousty chlapů. Sklidila od diváků zasloužený aplaus. Opravdu borka. Večer se vedle nás sešla místní adolescentní  mládež. Pár aut, jedno ixtéčko a spousta fichtlů o objemech 50 až 125 kubíků. Bavili se náramně, motorky na volnoběh až do omezovače, řev jako hovado, jeden měl výfuk oranžový až po koncovku. To všechno bylo po půlnoci. Ti, co chtěli chrnět, měli prostě smůlu. Dva z nás se nenechali dlouho pobízet a vyrazili na plac taky. Zadní kola, omezovače, nakonec gumování, kouř, smrad, řev…….Borec na ikstéčku to nahodil, držel v plném gazu, motor střílel, takové rány jsem ještě neslyšel….dopadlo to vystřelenou koncovkou výfuku. A opět fichtly v omezovači, pálení gum…estráda. Ve finále se začali blížit místní polismeni, do mladých jako když střelí, naskákali na stroje, někdy i dva, tři, a pelášili do pryč, neměli to tak jednoduché, proti nim další poliši, rozprchli se jak kobylky. Nechytli ani jednoho. Akorát zkontrolovali ty, co tam zbyli, jednoho odvezli a na odtahovce odvezli jednoho skutra. Večer skončil.

Ráno jsme udělali poradu, pojedli a letěli do hor na enduro test. Vyjeli jsme v 50 metrech a dostali se do 1500 metrů. Test byl lese, mimochodem, venku bylo 14 stupňů, všude lesy jako u nás. Jen ten prach byl i tady, rozvířil se a sedal hodně pomalu. Užil si nos, plíce, oči i čočka. Navíc tam bylo šero, takže fota ne moc valné kvality. Povzbudili jsme naše i slováky a pokračovali dole kopcom. Když jsem zastavoval na benzince, cítil jsem gumovatějící brzdu. Zastavil jsem a od předních kol se vyvalil dým, formule hadra. Čekal jsem s hrůzou až bouchnou hadice. Nestalo se, natankovali jsme naftu a pokračovali na cross test o trochu níže. Dali jsme dáčo málo k snědku a vyrazili na trať. To horko, co tam bylo, hrůza, horkovzdušná trouba je slabé slovo. Vydrželi jsme necelé kolo a pryč. V našem kempu už bylo u chlazeného bírku dobře. Večer opět malá estráda v fichtlama a našima dvěma dárečkama, ani policie nechyběla a chrnět. Ráno jsme mrkli na úvodní superkrosovou vložku. Někteří střelci tam hoodně dobře skákali. Vyrobil jsem pár fotek a…….k moři. Koupel, oběd, koupel, pohodička, teď si dáváme kávičku, pivínko, něco málo z mořských šmejdů…

A jak si vede Marek? Pořadí neznám, protože v tomhle směru jsme mimo dění. Ale, co je dobré, že od pondělka pořád zrychluje. První dva dny byl z horka a prachu dost vysáplý, už se to lepší a mladý jede. Držme mu palce, ať to ve zdraví zvládne, ponaučí se z chyb a vezme si ze závodu jen to nejlepší a to ať zdokonaluje.

Nic, drtím do kavárny poslat vše sem……

Tak zatím čus.

 

                                                                                 …..a máme tady paťulínek

 

     Včera jsme se v kavárně u moře pěkně zapotili. Dostat článek na stránky byla fuška, nakonec se podařilo, i když jsme museli krapítek improvizovat, ale fotky už byly nad naše síly. Prostě to tam mají bohovsky zabezpečené. A pak už jsme nasávali atmosféru skoro prázdného letoviska. Dali místní mořské bestie, nějaké ty tekutiny doplnili a kukali po suvenýrech. Veteše tam bylo opravdu dost.

Ráno jsme brzo vyrazili zpět do Serresu. Dorazili jsme na cross test hned za městem, pojedli, mrkli na naše závodníky a odjeli jsme pryč. Test byl na louce schované v prachovém mraku, nic zajímavého. Odjeli jsme směrem do hor, kde jsme našli celkem pěkný výjezd z kaňonu, ve stínu, pár čechů kolem nás, pěkné to bylo. Na další kolo jsme letěli výš do hor. V horské krčmě jsme dali masíčko, bírek, nabrali prospekty a sjeli do dalšího kaňonu. Ten byl opravdu moc pjekný. Tady jsme ztvrdli až do konce, jezdci jezdili pomalu, někteří prohodili i pár slov, pro čočku to bylo za odměnu, vlastně i pro nás. Marek měl po dojezdu nějaký menší problém se strojem, co to mohlo být, ale netuším. Objel obě kola, čili by měl být v cíli, skvělé, v tak těžké soutěži, kterou jel navíc poprvé v životě, je to si myslím dobrý úspěch. Nabral zkušenosti, což je to nejlepší pro něj, nasál atmosféru velké soutěže, pořádně si zazávodil. Určitě už ví, co bude muset dál zlepšovat, co pilovat a to je dobré. Velký dík patří i Oldovi Bražinovi, který mu   spolehlivě najížděl, podpořil ho psychicky, dával cenné rady, prostě udělal pro Marka maximum. Chci připomenout i pomoc Petra Dokoupila v cíli, kde se přezouvaly gumy a ladily stroje na další den. Marek vše, i díky jeho radám, zvládl ve stanoveném čase.

Zítra už nás čeká jen závěrečný motocross na trati vedle depa a pak už jen odjezd do chalupy. Takže poslední článek už budu psát doma z gauče, a taky bude i obsáhlá fotoreportáž. Omlouvám se že jsem nepsal o výsledcích a jiných podobných věcech, neměl jsem k nim přístup, psal jsem jen to, co jsem viděl, slyšel a zažil.

 

 

Zatím čus Widle

 

                                                                                    Tak a už home….

 

Závěrečný motocross odsýpal, startovalo se po skupinách, vždy první ti, co měli v kubatuře horší časy a posléze ti, co měli časy lepší. Start byl systémem GP, tedy čtyři jezdci v jedné řadě. Startovalo se na cílové rovince zdejšího autodromu, po cca 300 metrech byla pravá šikana a z ní už se pokračovalo přes jump na krosovou trať. Mezi rozjížďkama se spustilo zavlažovací zařízení, které dost postrašilo nevědoucí diváky…moc jim to ale nevadilo, protože zde bylo největší horko za dobu šestky. Teploměr ukazoval 39 st…. Ve stínu. Jen na pár místech voda nebyla a tady se moc prášilo, doplatila na to pár jezdců. Dokonce musela párktrát přijet i sanitka. V přestávce udělala estrádu nám už dobře známá skupina nadšenců  na černých strojích, většinou staré výroby a mizerné kvality, což na estrádnosti jen přidalo, tito maníci jsou z ostrova MAN. Jeden měl koncovku výfuku z plechovky od WD 40, jiný blatník z Yamahy,  dokonce tu měli i prodlouženou verzi. Postavili se na start jeko závodníci, jejich důležité obličeje byly spíš k smíchu, ale o to vlastně šlo. Nastal ostrý start přímo na motocrossovou trať. V zatáčkách, kde se drželo bláto předváděli drifty, po nich pády, menší skoky a zase různé pády. Prodlouženou strojovnu spíš tlačili, než na ní seděli. Hnědé  mantly se trhaly, zajímavé zpestření, určitě nééé nudné.

Líbila se i kategorie žen. Tady ukázala všem záda borka z Francie, Lulu Puy, která hned po startu vyletěla jako divá. Po dvou kolech už měla půl kola náskok, vůbec neubírala, co předváděla na jumpech….to snad ani není ženská. Red bull lavice byl nejdelší skok, odraz, po cca 10 metrech asi metr a půl vysoký hrb a pak dlouhá rovina a dopad, po něm zatáčka vpravo. Tato dívčina to skákala skoro celé, do dálky asi 25 až 28 metrů. Klobouk dolů, opravdu umí. Jestli umí vařit a prát, jako měnit gumy a skákat jumpy, beru ji domů.

Z našich zajel moc dobře Majkl Rudlolf, který svou rozjížďku vyhrál více než přesvědčivě. Neztratili se ani ostatní, Michal Kadleček, a jiní…….

Vrátím se ještě k Markovi Borákovi. Ten měl, jak už jsem psal, problém s motorkou, nešla mu do otáček, výkon jako osmdesátka, ale přesto to nevzdal a motocross dojel a ještě za sebou nechal 3 nebo 4 borce.

Je nesporným talentem, o tom žádná, jezdí hlavou, to můžu říct zcela zodpovědně, jezdím s ním po závodech už nějaký pátek, co mu chybí, jsou motocrosy, ty moc nejezdí, kdo zná jeho situaci, ví o čem píšu. I tak je dobře, že ho Láďa Michálek na šestku vzal. Po prvotní nervozitě, není se čemu divit, když byl nejmladším účastníkem a navíc na takové velké události, se oklepával a postupně zrychloval, což už samo nasvědčuje, že je dobrý závodník a neposere se před brodem. Takže Máro, díky za předvedený výkon. Třeba to mohlo být i lepší, ale rozhodně jsi nezklamal.

A už tu byl konec, my naskákali do auta a hurá domů. Tentokrát jsme to vzali přes Bulhary, cesta asi o 200 km kratší, ale děsná. Příště, pokud budu mít cestu do Řecka, tak jen přes Makedonii.

 

Omlouvám se za málo zpráv i fotek, ale mé možnosti , myslím tím i ty internetové, byly hodně omezené, navíc jsem neměl přístup k výsledkům, ani nějakým zajímavostem, psal jsem jen o tom, co jsem viděl a slyšel, a taky co jsem slyšel od jiných. Brali jsme to jako výlet a při něm se snažili fandit naší výpravě a hlavně našemu členovi, který měl tu čest se zde představit.

 

Tož a to je už fše a tento víkend budeme už opět v kolotoči Slovenského cross country, které se jede v obci Zábiedovo na Oravě.

 

Tož čus tam Widle

< Předchozí		Další >