26.06. - 30.06. 2010 Redbullromaniacs

 

Čuste fšici

Zde vám zkusím, den po dni přinášet aktuální info z této parádní a hodně těžké soutěže.

Velká fotogalerie ZDE:

Den první  a druhý

 

Když jsme vloni vyrazili, doslova na otočku, do Rumunska na proslulý legendární red bull romaniacs, netušili jsme, jak se nám tato akcička zalíbí, a proto……jsme opět tady, a to na celý závod.
Ve čtvrtek odpoledne jsme naskákali do dodávky a vyrazili směr Sibiu, krásné to město na úpatí Transylvánských Alp. Po absolvování cca 1000 km cesty jsme se dohrkali na místo. Trošku jsme se porozhlédli, pozdravili se s našimi závodníky, kteří byli stejní, jako vloni. Za expert team, čili dvojice, nastoupili loňští vítězové Martin VOLNÝ a Zdeněk CYPRIAN,  a za hobby team nastoupili Olda BRAŽINA společně s Jardou LACHEM. Nakonec se nás zde sešla celkem slušná, česká i slovenská fanouškovská základna. Večer se nesl družně, ostatně, tak to mezi námi enduro postiženými chodí.
V sobotu  hned ráno začaly kvalifikace na prolog, který byl soustředěn hned vedle depa na široké ulici, tedy ostatně jako každý rok. Na pohled vypadal hodně těžký, ale když začalo pršet, byly to doslova galeje. Přejezd podélných klád, mezi kterými byly mezery tak akorát na kolo, přejezd na hromadě, volně naházených pneumatik, přejezd velké hromady roští, velké i menší hromady kamení, jakož i nějaký ten skok a ke konci ještě vysoká pyramida z klád. Rozjížďka střídala rozjížďku, pomalu se blížilo finále. V něm, ve své třídě, všem vypálil rybník náš Volňas, který zaslouženě vyhrál a tudíž mohl ze stupně nejvyššího zkropit početné publikum šampáněm. Tááákže, to byla sobota. V neděli ráno jsme se budili brzy, do hooodně podmračené oblohy. Já jsem skočil na motorku a zbytek tlupy do dodávky a vyrazili jsme směr místo, které nám ukazovala gps. Body jsme zadali z tajného papíru, který nám dala v press centru jedna sličná dívčina, jojo, kouzlo osobnosti zapůsobilo, a stačilo znát jen dvě anglická slůvka a hodit na slečnu psí oči.Dojeli jsme na místo, kde jsme byli i vloni, což byla servisní zóna, kde pak při výjezdu z ní, byla horská říčka, ta se musela přejet a z ní vedl cca 15 metrový zoubek, skoro kolmo nahoru. Jezdců jezdilo pomálu, někdy byly i půl hodinové rozestupy, trať musela být v tomhle počasí hooodně galejní, a taky, že jo. Volňas s Cyprošem dojeli do zóny na prvním místě ve své kategorii. Za nima byla tříhodinová díra. Oba nám svorně tvrdili, že je to masakr, kilometrový sjezd bahnem po zadku vedle motorky, potůčky, sjezdy, výjezdy, jeden za druhým. Netrpělivě jsme očekávali naše dědky, čili Oldu s Jardou. Radost byla veliká, když se objevili na příjezdové cestě. Dost se zdrželi opravou Oldovy motorky, protože ten prorazil vodní pumpu, díru provizorně zalepil, ale stejně musel co chvíli dolévat vodu. My jsme pak fičeli na jiné místo, já jsem se zastavil u sjezdu ze skály, kde se jezdci spouštěli z cca 50 metrové, skorokolmé skály dolů. Tady byli vpuštěni pouze jezdci kategorie profi, ale i ti zahazovali motorky, které se kutálely dolů, cestou ztrácely plasty, páčky….Pak jsem dojel za partičkou do hor, kde se jezdci drápal z údolí plného bahna po louce na cestu, ale aby to neměli tak jednoduché, na samém konci je čekal betonový, cca 1 metr vysoký schod, který nešlo nijak objet, protože místo na vyjetí na cestu bylo vytvořeno odstranění kousku svodidla. Konečně začalo přát i počasí, tudíž jsme se mohli kochat panoramaty okolních kopečků. Tááák, to je pro dnešek všecko, zítra bych měl opět navštívit press centrum a poinformovat o dění z pondělí.
Tak zatím
Widle

Den třetí a čtvrtý

Pondělí se neslo ve znamení přejezdu do města Petrosani, závodníci přes hory a doly, my po cestách a skoro cestách. Najeli jsme hodně kilometrů, ale moc toho ze závodu neviděli, protože pořadatel dělá pro diváky opravdu minimum, čili vše podle hesla, voják se stará, voják má. Koukali jsme u jednoho sjezdu, jak se jezdci trápí, a to bylo dolů kopcem, ležmo, sedmo, smykem…..zajímavá to podívaná. Pak nás čekal 75 km dlouhý přejezd přes hory. Nádherná panoramata, panenská příroda, vodopády, na vrcholcích hor i sníh.Akorát cesta se rumunským silničářům moc nepovedla, na začátku nic moc, pak nádhera, pak zase nic moc, posléze luxus a ten vystřídal tankodrom……..cca po 5 km jízdy po tomto tankodromu značka pozor díry ve vozovce a snížení rychlosti na 60 km/h a kousek dál už jen na 30 km/h. Legrační to místo. Nakonec jsme se šťastně dokodrcali do Petrosani, našli hotel i paddock. Pokoukali na servis, počkali na naše chlapy, až dají své stroje do parc fermé, dokonce jsem tam mohl nechat i svou bětku, což bylo fajn, odpadla mi velká starost o její bezpečné parkování. Hotel, kde bydlela naše skupina byl totálně plný, takže jsme museli hledat na vlastní pěst jiné bydlení. To jsme našli opodál, hotel Gambrinus nevypadal špatně, provozní a recepční v jedné osobě, byla velmi ochotná paní, ceny mírné, a to jak za ubytování, tak i v restauraci. Tam jsme potkali kamioňáky z Olomouce a jejich policejní doprovod. Vezli totiž někam do lomu výbušniny, vypadalo to na bombovní noc. Po družném večeru jsme usínali, oproti našim zvyklostem, v posteli. Inu proč ne, i zvyky se mají občas porušit. Na startu do úterní etapy jsme se, s přáním hodně štěstí, rozloučili s našimi závodnky a vyrazili jsme pátrat po nějakém tom fotícím místě. Včerejší etapu vyhráli jak Volňas s Cyprošem, tak i dědkové Olda s Jardou. Tím pádem si jedni upevnili vedení a druzí poskočili na druhé místo.Počasí je opravdové endurácké, chčije a chčije………

Dnešní , tj. úterní den jsme se probudili do, jak jinak, deštivého rána. Opět jsme toho moc k dispozici neměli, jen pár gps souřadnic. Naše cíle byly cca 150 km daleko, takže, motorka do dodávky a hyne. V půli cesty se obloha začala protrhávat a posléze vysvitlo sluníčko. Navigace nás doslova tahala za nos. Několikrát jsme projeli vesnicemi a vždy se stejným výsledkem, a tím bylo pole, nebo bláto. Nakonec jsme našli tu správnou cestu a i divácky atraktivní úsek. Výjezd jako na střechu, a to v kaňonu, který začínal betonovou zídkou, pokračoval sutí a dál pak potůčkem plným kamení a balvanů. Tady projížděly jen kategorie Profi a Expert. .Úplně každého jezdce bylo třeba potáhnout, potlačit, nedalo se tam chodit, natož jet na motorce. Problémy měli samo i Zdeněk s Martinem, ale zodpovědně se vydrápali na vrchol. Posléze je potkaly i drobné navigační potíže, které vyřešili. Dle slov obou našich týnů se jednalo o nejtěžší etapu, posledních 5 km jeli, dle slov jardy Lacha, skoro hodinu. V samotném konci, kdy už mysleli na pohodlí bivaku je čekaly různé kańony, navigační pasti a s tím spojený i notný úbytek sil. Nakonec vše dobře dopadlo, chlapi se činili, ve zdraví dojeli do cíle, na motorkách opravili drobné šrámy a posléze si dali zasloužený odpočinek.

Výsledky poněkud váznou, ale podle dostupných info, by měli Martin se Zdeňkem s přehledem vést a Olda s Jardou jsou druzí.

Den pátý, poslední

Táák a je zde středa, den poslední, večer bude vše jasné. Byli jsme se kouknout na start etapy a pak jsme se vydali pátrat po nějakém tom zajímavém místě, a opět to byl nadlidský úkol. Nakonec jsme vše vzdali a jeli přímo do servis pointu. Ten jsme našli bez větších problémů. Servis byl situován na menší vyvýšenině. Dole protékala celkem dravá říčka, kterou museli závodníci projet. Za malou chvíli začali dojíždět první jezdci, každý zkoušel řeku projet po svém, všem se to nakonec podařilo, včetně obou našich dvojic. V servisu pouze Olda měnil zadní kolo, po problémech s pneumatikou. Za těch povinných 20 minut jsme stihli něco i málo poklábosit, trať nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak by se na poslední den zdálo, všude bylo hodně mokro, a opět sjezdy, kde se motorka dala pouze vést. My jsme pokračovali do místa zvaného hobby river, výjezd potůčkem někam dopryč, pořád do kopce. K naší smůle nám zdravotníci sdělili, že toto místo bylo vypuštěno, že zde pojedou pouze jezdci kategorie profi. Vzdali jsme tedy pokusy o nalezení nějakého prima místa a jeli zpět do depa. Až tady jsme se dozvěděli, že cíl byl na zdejším náměstí, po výjezdu dlouhých schodů, na kterých byly položeny desky. Zase jedno fo pá pořadatelů, když už tak tajili atraktivní místa pro díváky v lese, mohli zveřejnit alespoň místo cíle závodu. Večer jsme se dozvěděli oficiální výsledky. Zdeněk CYPRIÁN společně s Martinem VOLNÝM obhájili loňské vítězství, Jarda LACH s Oldou BRAŽINOU si dojeli pro skvělé druhé místo. Suma sumárum, jedno první místo v extrém testu, jedno první a jedno druhé místo v hlavním závodě jsou parádní vizitkou našich závodníků, poprali se s nástrahami trati, poprali se i s technikou, poprali se i sami se sebou. Večer jsme vyrazili na slavnostní vyhlášení. To bylo v nějakém aqua clubu. A opět smíšený pocit, klub malý, lidí hodně, vzduch jako v sauně, ihned se mi zamlžila čočka. Málem jsem neměl odkud fotit, naštěstí mě jeden host pustil na židli, takže jsem něco málo viděl. Po vyhlášení se rozjela volná zábava, která trvala až do rána.
My jsme dopoledne vyrazili směr Budimír, kde se jel další  díl MMSR v enduru, ale o tom v dalším reportu.
Na tak skvělé závody budeme dlouho vzpomínat. Akorát ty kaňky….bohužel, měl jsem akreditaci, nepustili mě skoro nikam, takže jsem musel dělat vše na vlastní pěst, nevěděl jsem kde jsou zajímavá místa na trati, prostě v tomhle směru velké zklamání. A to se mi v mailu pořadatelé dušovali, že vše bude v pohodě, dostanu, co potřebuju atd… Plus na akreditaci bylo to, že jsem měl vstup do press centra a každý den gratis snídani a večeři. Celé zázemí závodu bylo situováno do krásného hotelu RAMADA. Z depa i našeho kempu to bylo prakticky jen přes cestu.
 

Widle

 

< Předchozí		Další >