BODRO TEAM

V úterý ráno jsem vyrazil na start etapy, zde už startovali jezdci kategorie expert. Po nich vyjížděli na trať profíci. Něco jsem nafotil a vyrazil dál po trati. Jel jsem po šotolinové cestě, všude značky pro hobby a expert, profi tuto trať křižovali. Na jednom výjezdu jsem se usadil i já, bylo zde dost diváků, což svědčilo o zajímavém místě a taky že jo. Tažná lana byla pořád v permanenci, taženi byli i ti nejlepší. Tady jsem poprvé na vlastní oči poznal, jak je nespravedlivé být vzdadu. Martin sem dojel pátý, kdy na startu byl sedmý. Tomu ještě pomohli. Po osmém jezdci se pomáhači s lany vypařili neznámo kam, prostě byli fuč. Nebýt zde početná skupinka českých a polských fandů, zbývající jezdci kategorie profi by zřejmě skončili, kopec se prostě nedal vyjet. Pokračoval jsem dál po šotolině, pak zahnul doleva po šipkách profi, jel jsem po chodníčku pořád výš a výš, vedle mne zurčel potůček, jel jsem ve stínu, pohoda. Nakonec jsem zakotvil, protože mě začali předjíždět první závodníci, nechtěl jsem překážet. Kolem krásní panoramata, na kopcích se pásly ovečky, skvělé místečko. Po nějaké chvíli přijel Martin, zastavil a vyprávěl, co pro ně pořadatelé nachystali, z chodníčku výjezd na skoro kolmou třímetrovou skalku, sjezd po kolmé stěně, motorka otřískaná, Martin taky.Ale pokračoval dál, a to bylo hlavní. Abych přiblížil těžkost trati, po šotolině jsem ujel cca 7 km, zatímco profíci tuto vzdálenost křižovali přes dvě hodiny.
Další místa už byla pro mne nedostupná, jednak jsem moc nevěděl kam jet, ale hlavně jsem nechtěl riskovat jízdu solo po horách. Vyrazil jsem tedy do cíle, ten byl letos ve městě Orastie, což bylo cca 100 km. S otlačeným zadkem jsem našel arsenal park. Hned při vjezdu mě přivítala bojová technika, tu tank, tu transportér a támhle raketomet, stíhačka, prostě plno zajímavých vojenských caparů. Naše chlapy jsem našel hned. Bivak rozbili kousek od cíle. Něco málo jsem pojedl a už jsem s čočkou frčel fotit cíl. Pak jsem pokračoval po cca 200 metrové rovince, na jejímž konci vyjížděli závodníci z tunelu, spíš z úzké asi 40 metrové zaklikatěné chodby. Pěkný rachot, ale hlavně chládek, protože venku byla výheň. Nakonec jsem skončil v cíli, dal si všudypřítomný redbull a čekal na Martina. Olda Bažina byl v cíli už před mým příjezdem. To čekání bylo nekonečné. Dojel hodně pozdě a s řádně pochroumanou motorkou. Měl díru ve víku a neustále musel dolévat olej. Vše si vyžral sám, moc lidí mu na trati nepomohlo, dle jeho slov si sáhl hodně moc na dno a já mu to věřím, znám ho už nějaký ten pátek. Potřebovali jsme všichni zchladit, proto jsme naskákali do bazénu před restaurací, to byl balzám. S náma se tam koupala i jedna žabka. Chudák si tam užila. Pak už se jen montovalo, opravovalo, debatovalo a pak už jen šup do spacáku a spát.

Widle ........
..... zpět